EkonomieVzdělávání

Komu se nechce dělat rukama?

Říká se, že “řemeslo má zlaté dno,” přesto zájemců o vzdělání s výučním listem nepřibývá dostatečně na to, aby se některé obory udržely otevřené. Kde děláme chybu?

Neuteklo tolik času od té doby, kdy si Hospodářská komora stěžovala na nedostatek až 300 000 učňů na trhu práce. Ve veřejné diskuzi se neustále objevuje rčení, že “Řemeslo má zlaté dno,” a tvrzení, že zručný řemeslník si dovede s klidem vydělat až manažerský plat a že o práci nebude mít nikdy nouzi. Přesto zájemců o vzdělání s výučním listem nepřibývá dostatečně na to, aby se některé obory udržely otevřené. Kde děláme chybu?

Pokud máme věřit neviditelné ruce trhu, že dovede aplikovat svoje kouzla mimo běžný trh i ve vzdělávání, můžeme se dočkat nepříjemných překvapení. To nám už několik let v řadě potvrzuje chronický nedostatek řemeslníků na pracovním trhu. Paradoxně největší mezera mezi nabídkou a poptávkou je patrná u oborů, jejichž absolventi patří k těm nejžádanějším – tesař, klempíř, pokrývač a sklenář.

Může být pravda, když někteří zaměstnavatelé tvrdí, že “mladým se nechce dělat rukama,” případně že “polovina absolventů učňovských oborů je nepoužitelná?” Rozhodně lze pochopit, že existuje určitá část lidí, pro které řemeslnictví přestává být lákavé ve stínu “self-made manů” nebo ojedinělých případů, kdy sem tam nějaký človíček zbohatne na obchodování s bitcoinem. Takovýchto případů ale nebude mnoho. Stejně tak těžko lze očekávat, že člověk, který se po základní škole rozhoduje jak pokračovat ve studiu, bude váhat mezi oborem sklenář a studiem na gymnáziu, odkud by chtěl pokračovat na genderová studia. Takže humanitní studia, která jsou často brána jako fackovací panák vzdělávacího systému, této pověsti nedostávají.

Svalovat vinu můžeme snad na společenský úzus, že maturita je dnes naprosto základním znakem vzdělanosti. Člověk s výučním listem může mít “zlaté ručičky,” a když začne protékat záchod, tak je super, že svému řemeslu rozumí, ale ve všem ostatním je prostě jenom “ten s učňákem.”

Mimo sociální vlivy se ale musíme podívat i na to, jak se náš stát chová nejen k řemeslníkům, ale k drobným živnostníkům všeobecně. Komplikovaná právní úprava, přebyrokratizovaný úřední systém, minimální povinná výše odvodů a administrativně náročné zaměstnávání vlastních lidí, to vše může odrazovat potenciální zájemce o řemesla od toho, aby se tomuto oboru věnovali, obzvláště v porovnání s “normální” prací na 12 hodinové směny ve fabrice.

Takže odpověď na nezájem o řemeslné studijní obory? Propagace učilišť, navazování hlubší spolupráce se soukromým sektorem – jasně. Ale nepředpokládejme, že si budoucí studenti středních škol nedovedou představit náročnost provozování živnosti, obzvláště v případě, že vidí příklad u svých rodičů. A už vůbec neargumentujme tím, “mladým se nechce dělat.” To je jen výmluva, aby se nemuselo nic měnit.

Sdílej a sleduj pomocí:
error

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *